Haraz

V pátek ráno jsme brzo vstali a vyrazili na autobus, no samozřejmě ještě než jsme došli k prvnímu, už na nás volali borci Manakha!, Manakha! a pochopitelně nás vedli k taxíku. A prej že "no bus", což asi byla pravda, a "no share-taxi", což asi nebyla pravda. Ujal se nás jeden kerej uměl dost dobře anglicky, ale vypadal jak zmrd. První cena byla 10000, naším vytrvalým odmítáním jsme srazili na 6000, ovšem jeli jsme nakonec s jiným, kterej anglicky příliš neuměl a jak se později ukázalo, byl taky zmrd. Ještě jsem si nechal zastavit u bankomatu. To je další nevýhoda Ṣan‘ā’. ATM jsou dost daleko od centra, ty co jsou blíž nefungujou a některý, jako ten v Arab Bank, kde jsem vybíral, dávaj jen dolary (asi kvůli tomu, že největší jemenská bankovka je tisícovka, tzn. jako stovka u nás).
Jeli jsme. Hned za Ṣan‘ā’ (2260 m.n.m.) je stoupání do výšky 2900 m.n.m. pod nejvyšší horu Jemenu, potom klesání asi do 1500 m.n.m. a stoupání do 2000 m.n.m., takže cesta dlouhá jen nějakých 150km trvala téměř 3 hodiny. Cestou jsme projížděli 2 checkpointy a 1 tržištěm. Že je taxikář zmrd se ukázalo při vysedání, cestou jsme mu platili litr na benzín a dalších 5 mu nestačilo, chtěl 6. Naštěstí nepřesvědčil ani nás, ani kolemstojící domorodce, takže stěr :-) Do Manakhy je to od hlavní silnice, kde jsme byli vyloženi eště kus, což jsme dojeli šérovaným taxíkem, ale zaplatili jsme za dřívější odjezd. v Manaše jsme byli vysazeni u Hajjarah Tourist Hotelu, šli jsme dovnitř na snídani. Byla veliká. Dozvěděli jsme se, kde je to hezký, zakoupili hrozně drahou mapu (německou) a vyrazili na trek.
Bylo vedro, šli jsme po silnici, když jsem se shýbal do batohu pro krém na opalování dostal jsem šutrem do zad, kluci běžně házej šutry po kozách, tak maj dobrou mušku, no do hlavy jsem nedostal, tak pohoda. Jdeme dál, leje ze mě, už aby to bylo z kopce. Konečně rozcestí, zahýbáme doleva dolů, bezva. Lezeme na veliký šutr a přichází domorodec, že nás vyfotí, poprvé zjišťujeme, že v této zemi je spousta lidí, kteří nikdy nedrželi foťák v ruce, borec suverénně zírá přímo do objektivu, potom foťákem otáčí všemi směry jen ne tím správným, no nakonec se dílo podaří, ještě se vycvakneme s ním a on diktuje adresu: jemen-sana-manakha-haraz, tak to nevím, jestli dojde, je to jiný svět. Přicházíme do vesnice Lakamat-al-nevimco a hledáme cestu do Lakamat-al-něcojinýho, tady se nám poprvé stane že nás někam pošlou nejkratší cestou - vzdušnou čarou, takže seskakujeme z jednoho políčka na druhý, fotíme modrý ještěrky (Acanthocercus ??) a "užíváme si" sluníčka, je kolem poledne. Když jsme slezli dolů, čeká to horší - vylézt zase nahoru, využíváme novou silnici, ještě navyznačenou v mapě a plazíme se vzhůru, škvaříme se na slunci, podaří se nám předběhnout stádo koz, ten den poprvé si odskakuju na záchod (do lesu kaktů). Kolem druhé hodiny máme za sebou nejhorší krpál a vyrážíme dál - před námi skála, na ní dům, u něj cizinec, když sleze posílá nás vřele nahoru, tam krásný výhled, ale brzo nás vyhání nervózní obyvatelka domu, které jsme vlezli na dvůr. Další zastávka je u krámku ve vsi, dáváme si kolu, a suverénně vyrážíme na druhou stranu, než chceme jít, čehož využívám k dalšímu odskočení si. Otáčíme to a po chvíli stoupáme po správné stezce, částečně vysekané ve skále k Hotaybu, posvátnému místu ismaelitů. Pro nás, jako nevěřící psy, tam toho zas tolik zajímavého nebylo, pán nás za 500 rijálů dovedl na kopec s mešitou, odkud byl celkem pěknej výhled, což jsem si, sužován křečemi v břiše, příliš neužil. Z Hotaybu jsme vyrazili do kopce směrem zpět na Qahil a Manakhu, tam někde mělo být podle mapy tábořiště. Jedno tábořiště jsme minuli pro přílišné množství koz, odmítli jsme paní, jež k nám zdáli běžela prodat žínky a stany jsme nakonec rozložili na pěkném místě pod stromy, ještě večer se na nás přišel podívat majitel sadu, který se mě arabskoanglicky ptal proč táboříme tam, co táboříme, když o kousek dál je pěknej plácek, kde obvykle lidi stanujou, a jestli jsme holanďani, tak jsem ho uklidnil, že jsme češi, jsme jen tři, máme dva stany a neuděláme žádnej bordel, reagoval OK, no problem.
Ráno jsem byl na odpis, neudržel jsem se na nohou, léčba živočišným uhlím a endiaronem příliš nezabírala, střevní potíže začínal mít i Vojta. Z posledních sil a s velkým sebezapřením jsem se dokázal sbalit, trošku rozhýbal svaly, polknul imodium a mohli jsme vyrazit. Moje představa, že pošlapu s klapkama na očích nejkratší cestou do Manakhy se úplně nevyplnila. Nakonec jsme ještě stihli navštívit Qahil, což byla určitě nejhezčí vesnice v Harazu, ve které jsme byli, s krásným výhledem do okolí. Čekalo už "jen" slézt dolů do Manakhy z 300m srázu, no to mě docela odrovnalo, takže poslední metry k hotelu v ulicích Manakhy strávené konverzací s borcem, co nás chtěl odvézt do Bury, byly mučivý, v hlavě už jsem měl jenom: Záchod, postel, postel, postel...
Kluci snad šli ještě na oběd, já jsem odpoledne prospal (poprvé za pobyt v Jemenu jsem se trochu vyspal) v horečkách střídaných zimnicí. Večer jsem vstal, vysprchoval se a bylo mi snesitelně, tak jsem šel s Vojtou na večeři, tentokrát zase bylo blbě Karlovi. Ještě jsme se byli podívat na hudební a taneční představení, na který nás pozval a zacáloval zájezd zazobanejch českejch důchodců. Nikdo z nás tam nevydržel až do konce, byli jsme hrozně slabí a unavení. Uvidíme ráno.
Spalo se mi dobře, nicméně ráno bylo jasné, že se nikdo z nás neuzdravil, takže jsme museli učinit těžké rozhodnutí - kašlem na Haraz, kašlem na Buru a vracíme se do San'a'. Vyrazili jsme v poledne, nechtělo se nám čekat do jedný až se naplní share-taxi, tak jsme sami zaplatili celý a jeli.
Haraz byl skvělej a i když jsme tam nakonec neviděli tolik, kolik jsme chtěli, určitě to stálo za to. Buru jsem chtěl hrozně vidět a to, že nám to nevyšlo považuju, za největší zklamání celé cesty, tak snad někdy příště.

Sana'a 1

Do Sana'a jsme přiletěli ve čtvrtek 5.3. ve 2 hodiny ráno. Vyřízení víz bylo v pohodě, až tady jsme zjistili, že teď už je lze získat i v Praze za méně než poloviční cenu :-( Letiště v Sana'a je prťavý, kontrola při příletu téměř žádná. Hned u východu nás odchytil taxikář, tvrdil, že nás odveze za reasonable price, až po dlouhém našem naléhání potvrdil, že reasonable opravdu znamená normální zdejší cenu, tedy 2000 rijálů, tj. 200 Kč. V cenách v Jemenu se orientuje dost dobře díky jednoduchému vzorečku rijálů/10=korun. Z několika zdrojů jsme věděli o různých hotelích ve starém městě za podobnou cenu, z nichž Vojta prosadil hotel Old Sana'a. Tam jsme se nechali zavézt. Cena 10$ za osobu a noc. Zásadní výhodou hotelu bylo, že byl hodně realistickej, tzn. pokoj (spal jsem v jednolůžáku) byla místnost s matrací na zemi, záchod na chodbě snad ani nebudu popisovat.


A druhou výhodou byl krásný výhled ze střechy. Bydleli jsme v šestém patře, což až zas taková výhoda nebyla, stoupalo se po schodech vysokých snad půl metru. První noc jsme skoro nespali, tak hodinu, dvě, potom začli vyřvávat muezzini, což v Sana'a opravdu stojí za to, mají tam fakt silný aparatury, a nejvíc řval asi ten z mešity vedle našeho hotelu, bylo to asi jako když vám začne přímo u ucha houkat siréna.
Ráno jsme šli nejprve zařídit tasríh - povolení od turistické policie k cestování po zemi. Museli jsme nahlásit přesně kdy, kam a jak pojedeme. Oznámili nám, že silnice Mukalla - Aden je neprůjezdná a že musíme letadlem... Paxme trochu prolezli město, je to fakt úchvatný, stovky malovaných cca šestiposchoďových věžáků starých několik století.


Staré město má ale trochu nevýhodu, protože tam chybí spousta důležitých věcí, jako třeba restaurace. Na oběd jsme tedy vyšli mimo staré město, dali jsme si poprvé a zdaleka ne naposled kuře, rýži a kolu, jo a výbornej pudink. Potom jsme znovu vnikli do starýho města a co se nestalo... Procházeli jsme kolem nějakého srocení a vyběhl pán a vřele nám kynul a zval nás na svatbu, byl, jak tvrdil, nejšťastnější den jeho života. No váhali jsme, byli jsme právě po obědě. Nakonec jsme šli a ten oběd jsme si ještě dlouho vyčítali. Byli jsme uvedeni do místnosti, kde se těsnalo asi 10 lidí kolem "stolu" plného různých dobrot. Povzbuzovali nás "jezte, co můžete, musíte všechno ochutnat, ještě jste neměli tohle a tohle, ještě zákusek, ještě jeden... Byli jsme na prasknutí. No rozloučili jsme se a šli dál, chtěli jsme dojít do cestovky pro letenky, tak tam voláme... "Kde jste?", "Někde ve starým městě", "Je tam nějakej jemenec?" Nějakej jemenec šel okolo, tak mu Karel vrazil mobil, chvíle napětí, pán domluvil, vzal nás za roh, posadil do auta a odvez k cestovce, inu Jemen. V cestovce jsme chvíli poseděli a nechali si dát pár rad. Zásadní byla ta, že druhý den (pátek) autobus do Manakhy, kam jsme chtěli jet, nejede, a pokud jede, tak ráno v šest.
I zbytek dne jsme strávili poflakováním po starém městě, očumováním lidí z Bab-al-Jemen (Brány Jemenu), k večeři jsme si dali šiškebab, ještě za tmy vyrazili do ulic.


A šli spát.

Návrat

Dnes jsem se vrátil z Jemenu. Mezi mým prvním a posledním příspěvkem z cesty a dneškem se stala celá ředa událostí. Bohužel se mi nepodařilo ještě v Jemenu vyšetřit čas na jejich publikování nebo mi to rychlost připojení na internet nedovolila. Zatím bych tedy stručně shrnul zbytek cesty.
V sobotu jsme na Sokotře ještě podnikli výlet do rezervace Homhil, do obrovité jeskyně Hoq a přespali na písečných dunách Erher.
V neděli už jsme letěli do Mukally a najatým džípem se přesunuli do Sayúnu, to byl den, kdy se stal v Šibamu teroristický útok na korejské turisty. Přes Šibam jsme projížděli asi 2 hodiny po tragédii, o které se zatím taky nebudu rozepisovat. Druhý den jsme absolvovali už s policistou v autě návštěvu měst Tarim, Sayún a Šibam. V úterý jsme jeli zpět do Mukally, ovšem se zajížďkou do Wadí Doan. V Mukalle jsme strávili večer. Ve středu nás potom čekal 600 km dlouhý přesun do Adenu. Většínu cesty nás doprovázelo policejní auto. Adenu jsme dali večer a druhý den dopoledne, potom následoval přesun do Taizu, tam návštěva pevnosti Qahira. V pátek jsme se stavili v Džible a po poledni dorazili do Sana'a. Tam jsme byli až do půlnoci ze soboty na neděli. No a dnes jsme šťastně dorazili zpět do středu Evropy.

Sokotra

Zdravim ze Sokotry. S tim psanim primo odsud z Jemenu to nebude tak zhavy, jak uz zajiste vsichni zjistili. Vetsinou zkratka nemam cas, nekdy nemam silu a treba tady je to dost drahy. Takze jenom rychle shrnu to podstatne.
Jemen je super, lidi jsou vsichni prijemny, ochotny, neokradaj turisty jako jinde, celkem solidne umi anglicky, takze s domluvou vetsinou taky bez problemu. Je tady toho hodne k videni. My jsme zatim stihli Sana'a, pohori Haraz, wadi Dhahr pobliz Sana'a a ted jsme na Sokotre.
V Sana'a jsme stravili prvni den a jelikoz tam neni zadna vyrazna pametihodnost, kterou bychom mohli navstivit, tak jsme proste jenom courali po tomto nadhernem meste behem ktereho jsme byli treba i pozvani na svatbu, hrozne jsme se prezrali.
Potom jsme vyrazili do Harazu a tam jsme podnikli dvoudenni trek, ktery se nakonec svrknul na neco pres den, a to kvuli zazivacim problemum, ktere zacaly fakt brzo. No videli jsme stejne dost, dokonce i predstaveni se zpevem a tancem. Museli jsme ale vzdat navstevbu pohori Bura a vratili jsme se do Sana'a.
Tam jsme pokracovali v lecbe, nicmene u me treba prujem pretrvava stale a ted uz ho spis jen potlacuju, Vojta a Marti jsou zda se v pohode, Karel ale este hur nez ja, asi pujde na test do nemocnice... To se nam este nikde nestalo, ach jo...
No stihli jsme teda uz jen navstevu Wadi Dhahr a tamniho palace. Dost dobry. Jeli jsme tam mhd a posledni usek na korbe pickupu, parada.
No a Sokotra, to je raj! Prvni den po priletu jsme byli snorchlovat na utesu, parada! Stovky druhu ryb a dalsich zivocichu, ja videl sepii, Martin rejnoka, ale nejlepsi byly zelvy. Chyba - zapomnel jsem se namazat, takze zada stale ruda. Vcera jsme vyrazili na trek po ostrove, dnes jsme se vratili, bylo to narocne a nadherne.
Tolik zatim z pozemskeho raje...