Haraz

V pátek ráno jsme brzo vstali a vyrazili na autobus, no samozřejmě ještě než jsme došli k prvnímu, už na nás volali borci Manakha!, Manakha! a pochopitelně nás vedli k taxíku. A prej že "no bus", což asi byla pravda, a "no share-taxi", což asi nebyla pravda. Ujal se nás jeden kerej uměl dost dobře anglicky, ale vypadal jak zmrd. První cena byla 10000, naším vytrvalým odmítáním jsme srazili na 6000, ovšem jeli jsme nakonec s jiným, kterej anglicky příliš neuměl a jak se později ukázalo, byl taky zmrd. Ještě jsem si nechal zastavit u bankomatu. To je další nevýhoda Ṣan‘ā’. ATM jsou dost daleko od centra, ty co jsou blíž nefungujou a některý, jako ten v Arab Bank, kde jsem vybíral, dávaj jen dolary (asi kvůli tomu, že největší jemenská bankovka je tisícovka, tzn. jako stovka u nás).
Jeli jsme. Hned za Ṣan‘ā’ (2260 m.n.m.) je stoupání do výšky 2900 m.n.m. pod nejvyšší horu Jemenu, potom klesání asi do 1500 m.n.m. a stoupání do 2000 m.n.m., takže cesta dlouhá jen nějakých 150km trvala téměř 3 hodiny. Cestou jsme projížděli 2 checkpointy a 1 tržištěm. Že je taxikář zmrd se ukázalo při vysedání, cestou jsme mu platili litr na benzín a dalších 5 mu nestačilo, chtěl 6. Naštěstí nepřesvědčil ani nás, ani kolemstojící domorodce, takže stěr :-) Do Manakhy je to od hlavní silnice, kde jsme byli vyloženi eště kus, což jsme dojeli šérovaným taxíkem, ale zaplatili jsme za dřívější odjezd. v Manaše jsme byli vysazeni u Hajjarah Tourist Hotelu, šli jsme dovnitř na snídani. Byla veliká. Dozvěděli jsme se, kde je to hezký, zakoupili hrozně drahou mapu (německou) a vyrazili na trek.
Bylo vedro, šli jsme po silnici, když jsem se shýbal do batohu pro krém na opalování dostal jsem šutrem do zad, kluci běžně házej šutry po kozách, tak maj dobrou mušku, no do hlavy jsem nedostal, tak pohoda. Jdeme dál, leje ze mě, už aby to bylo z kopce. Konečně rozcestí, zahýbáme doleva dolů, bezva. Lezeme na veliký šutr a přichází domorodec, že nás vyfotí, poprvé zjišťujeme, že v této zemi je spousta lidí, kteří nikdy nedrželi foťák v ruce, borec suverénně zírá přímo do objektivu, potom foťákem otáčí všemi směry jen ne tím správným, no nakonec se dílo podaří, ještě se vycvakneme s ním a on diktuje adresu: jemen-sana-manakha-haraz, tak to nevím, jestli dojde, je to jiný svět. Přicházíme do vesnice Lakamat-al-nevimco a hledáme cestu do Lakamat-al-něcojinýho, tady se nám poprvé stane že nás někam pošlou nejkratší cestou - vzdušnou čarou, takže seskakujeme z jednoho políčka na druhý, fotíme modrý ještěrky (Acanthocercus ??) a "užíváme si" sluníčka, je kolem poledne. Když jsme slezli dolů, čeká to horší - vylézt zase nahoru, využíváme novou silnici, ještě navyznačenou v mapě a plazíme se vzhůru, škvaříme se na slunci, podaří se nám předběhnout stádo koz, ten den poprvé si odskakuju na záchod (do lesu kaktů). Kolem druhé hodiny máme za sebou nejhorší krpál a vyrážíme dál - před námi skála, na ní dům, u něj cizinec, když sleze posílá nás vřele nahoru, tam krásný výhled, ale brzo nás vyhání nervózní obyvatelka domu, které jsme vlezli na dvůr. Další zastávka je u krámku ve vsi, dáváme si kolu, a suverénně vyrážíme na druhou stranu, než chceme jít, čehož využívám k dalšímu odskočení si. Otáčíme to a po chvíli stoupáme po správné stezce, částečně vysekané ve skále k Hotaybu, posvátnému místu ismaelitů. Pro nás, jako nevěřící psy, tam toho zas tolik zajímavého nebylo, pán nás za 500 rijálů dovedl na kopec s mešitou, odkud byl celkem pěknej výhled, což jsem si, sužován křečemi v břiše, příliš neužil. Z Hotaybu jsme vyrazili do kopce směrem zpět na Qahil a Manakhu, tam někde mělo být podle mapy tábořiště. Jedno tábořiště jsme minuli pro přílišné množství koz, odmítli jsme paní, jež k nám zdáli běžela prodat žínky a stany jsme nakonec rozložili na pěkném místě pod stromy, ještě večer se na nás přišel podívat majitel sadu, který se mě arabskoanglicky ptal proč táboříme tam, co táboříme, když o kousek dál je pěknej plácek, kde obvykle lidi stanujou, a jestli jsme holanďani, tak jsem ho uklidnil, že jsme češi, jsme jen tři, máme dva stany a neuděláme žádnej bordel, reagoval OK, no problem.
Ráno jsem byl na odpis, neudržel jsem se na nohou, léčba živočišným uhlím a endiaronem příliš nezabírala, střevní potíže začínal mít i Vojta. Z posledních sil a s velkým sebezapřením jsem se dokázal sbalit, trošku rozhýbal svaly, polknul imodium a mohli jsme vyrazit. Moje představa, že pošlapu s klapkama na očích nejkratší cestou do Manakhy se úplně nevyplnila. Nakonec jsme ještě stihli navštívit Qahil, což byla určitě nejhezčí vesnice v Harazu, ve které jsme byli, s krásným výhledem do okolí. Čekalo už "jen" slézt dolů do Manakhy z 300m srázu, no to mě docela odrovnalo, takže poslední metry k hotelu v ulicích Manakhy strávené konverzací s borcem, co nás chtěl odvézt do Bury, byly mučivý, v hlavě už jsem měl jenom: Záchod, postel, postel, postel...
Kluci snad šli ještě na oběd, já jsem odpoledne prospal (poprvé za pobyt v Jemenu jsem se trochu vyspal) v horečkách střídaných zimnicí. Večer jsem vstal, vysprchoval se a bylo mi snesitelně, tak jsem šel s Vojtou na večeři, tentokrát zase bylo blbě Karlovi. Ještě jsme se byli podívat na hudební a taneční představení, na který nás pozval a zacáloval zájezd zazobanejch českejch důchodců. Nikdo z nás tam nevydržel až do konce, byli jsme hrozně slabí a unavení. Uvidíme ráno.
Spalo se mi dobře, nicméně ráno bylo jasné, že se nikdo z nás neuzdravil, takže jsme museli učinit těžké rozhodnutí - kašlem na Haraz, kašlem na Buru a vracíme se do San'a'. Vyrazili jsme v poledne, nechtělo se nám čekat do jedný až se naplní share-taxi, tak jsme sami zaplatili celý a jeli.
Haraz byl skvělej a i když jsme tam nakonec neviděli tolik, kolik jsme chtěli, určitě to stálo za to. Buru jsem chtěl hrozně vidět a to, že nám to nevyšlo považuju, za největší zklamání celé cesty, tak snad někdy příště.